Nálet 9. americké letecké armády na rumunské rafinerie v Ploiešti 1.8.1943

Podle zahraničních materiálů zpracoval Jiří Farkaš
1. SRPNA 1943 ÚTOČÍ AMERICKÁ 9. LETECKÁ ARMÁDA ZE ZÁKLADEN V PROSTORU BENGHÁZÍ NA PLOIESTI (177 LETOUNO). JEDINÁ STRUČNÁ VĚTA V CHRONOLOGII DRUHÉ SVĚTOVĚ VÁLKY, VĚTA, ZA KTEROU SE DODNES KLADE OTAZNÍK. BYL PRVNÍ SRPEN PRO AMERICKÉ LETECTVO DNEM VÍTĚZSTVÍ NEBO DNEM PORÁŽKY? V ANÁLECH VELITELSTVÍ US ARMY AIR FORCE JE VELKÝ NÁLET NA NAFTOVÉ RAFINÉRIE V RUMUNSKÉ PLOIESTI, OKUPOVANÉ HITLEROVSKOU ARMÁDOU, ZAZNAMENÁN JAKO ÚSPĚCH. MEZI PŘÍSLUŠNÍKY POSÁDEK, KTEŘÍ MĚLI TO ŠTĚSTÍ, ZE TO PŘEŽILI A VRÁTILI SE, JE ONEN DEN VZPOMÍNÁN S HOŘKOSTÍ JAKO DEN NEJHLUBŠÍ ¨ PORÁŽKY AMERICKÝCH BOMBARDÉRŮ. ROZHODNĚ RUMUNSKA NAFTOVÁ POLE A RAFINÉRIE V PLOIESTI MĚLA PRO HITLEROVSKÉ NĚMECKO STRATEGICKÝ VÝZNAM. VŽDYŤ KRYLA NEJMÉNĚ Z JEDNÉ TŘETINY AŽ POLOVINY SPOTŘEBU JEHO VÁLEČNÉ MAŠINÉRIE. ZNIČENÍ TOHOTO KOMPLEXU MOHLO MÍT PODSTATNÝ VLIV NA PROBĚH DALŠÍCH VÁLEČNÝCH OPERACI. DEJME SLOVO JEDNOMU Z TĚCH SŤASTLIVCŮ, KTEŘÍ VŠE PŘEŽILI — VÁLEČNÉMU KORESPON­DENTOVI A FOTOGRAFOVI AMERICKÉHO VOJENSKÉHO LETECTVA JERRY JOSWICKOVI, KTERÝ SE AKCE ZÚČASTNIL OD SAMOTNÝCH PŘÍPRAV V ROLI DOKUMENTÁTORA.

Celá historie pro mne začala pár měsíců před vzpomínaným datem. Asi po třiceti bojových letech u deváté letecké armády na Blízkém východě mne k sobě pozval velitel naši speciální fotografické jednotky v Káhiře plu­ kovník Scott.„Půjdeš ještě na jeden bojový úkol a pak poletíš do Států na dovolenou. Bude zasloužená, musíš si odpočinout. Tak co, souhlasíš? řekl na uvítanou.„Co by ne, nemám nic proti tomu, odpověděl jsem bez rozmýšlení, ačkoliv jsem vůbec nevěděl, co mě vlastně čeká.„Tak poslouchej, Jerry. Tři bombardovací grupy přiletí ještě z Anglie. Spolu s tím, co tu máme k dispozici, to bude dohromady něco kolem tří set mašin. Obsadí dvě letiště Benghází a Bonina. Zde budou posádky nacvi­čovat přízemní lety. Po skončení nácviku se mají vydat na dalekou výpravu, na kterou poletíš také.„Mohu se dozvědět něco bližšího o cíli této výpravy? zeptal jsem se plukovníka Scotta.„Nemůžeš! Akce je přísně tajná. Nic, zatím nic, dostaneš pouze informace o své práci při této akci. Tvým úkolem bude pořídit kompletní fotodokumentaci z výpravy. Vyber si lidi, kolik potřebuješ, a připrav si nádobíčko.O tři dny později s pěti lidmi z naší jednotky jsem na­sedl do naloženého náklaďáku a vydal se do Libye. Kdysi výborná italská autostráda byla vytlučena koly a pásy těžkých vojenských vozidel válčících armád tak důkladně, že po ní nezbylo ani stopy. Horko ve dne bylo nesnesi­telné, mohli jsme cestovat pouze v noci. Pátého rána jsme konečně projeli branou cílového letiště Bonina.Ohlásili jsme se u velitele 98. bombardovací grupy plukovníka Johna Kaného a postupně se začali seznamovat s životem základny. Daleko v poušti postavili technici na prostoru několika mil řady bíle natřených sudů. Tyto řady bílých sudů po benzínu představovaly blíže neurčený cíl. Každou noc část sudů rozkradly místní kočovné kmeny, každé ráno technický personál doplnil stav sudů na pů­vodní počet a přesně v 7.30 hod. místního času se nad cvičným prostorem objevily bombardéry.Piloti bombardérů během výcviku ve Státech nelétali nikdy níž než několik desítek metrů nad zemí. Tady do­stali rozkaz létat nejvýše v deseti metrech. Udržení těž­kých, lenivých a na řízení těžkopádných, pomalu reagují­ cích bombardérů B-24 v takové výšce nebylo snadnou záležitostí.„Pane plukovníku, nemůžeme s těmi bednami létat tak nízko, hlásili velitelé posádek veliteli základny.„Nesčetněkrát jsem vás musel trestat za to, že po ná­vratu z bojového letu jste to nad letištěm protáhli tak nízko, že tyče stanů byly pro vás příliš vysoké. Položili jste také nejeden stan. Všem vám dnes odpouštím, nikoho více nepotrestám. Naopak vydávám povolení k letům toho­ to druhu — čím níže, tím lépe.„Je zřejmé, že se musíme přiblížit do prostoru cíle, aniž by nás nepřítel zaregistroval, mudrovali piloti, když jim nikdo nechtěl vysvětlit důvody neobvyklého nácviku.Občas některý ze strojů nedobrovolně přistál v písku Libyjské pouště mezi gejzíry prachu, jisker a dýmu. Horši bylo, když některý z pilotů zavadil koncem křídla o zem. Pak už většinou nebylo co sbírat. Opět se objevily protesty.

„Je to všechno nesmysl! Není to možné! dělali ukva­pené závěry někteří příslušníci posádek bombardérů.„Musíte se učit, opakoval tvrdošíjně plukovník.„Jak dlouho to potrvá?„Až to budete umět.

O večerech se v osvětlených stanech živě diskutovalo na téma o možných cílech připravované výpravy. Většina se shodovala v názoru, že to bude někde v severní Itálii, nejspíše v oblasti Torina s koncentrovaným průmyslem a důležitým železničním uzlem. Navigátoři vytahovali kom putory, pravítka, rozkládali mapy, zakreslovali do nich kružnice maximálního operačního doletu Liberatorů a sna­žili se z toho něco vykoumat.Osobně jsem byl značně zaneprázdněn vlastními úkoly. Dělala mi starost rovněž výška letu, neboť fotografování za těchto podmínek by bylo bezcenné. Snímky, dělané obvykle z kabiny malým okénkem v podlaze, by nepřinesly z této výšky nic jiného, než matné čmouhy. Kamery mu­sely být umístěny alespoň pod úhlem pětačtyřiceti stup­ňů, a proto jsem se rozhodl zavěsit je pod křídlo. Disku­toval jsem o tomto problému velmi často s šéfem tech­nické služby kapitánem Stonem. Obávali jsme se, že ob­jektivy kamer budou poškozeny zvířeným ostrým pískem a prachem pouště. Nakonec jsme se rozhodli aparáty zpře­du zakrytovat a tím jsme zároveň určili směr fotografo­ vání. S_nímky budou orientovány proti směru letu a budou zachycovat situaci za letounem.

Rozvěsil jsem všechny dostupné aparáty na různýchmašinách a zároveň jsem požádal kapitány jejich posádek, aby těsně před příletem nad cíl někdo z posádky stiskl odpovídající tlačítko. Od toho okamžiku měly kamery pra­covat samočinně — každých pět vteřin jeden snímek. Fil­mové kamery, umístěné v pilotních nebo střeleckých pro­ storech, jsem obsluhoval sám nebo někdo z mých lidí.Občas se na základně objevovali vysocí štábní důstojníci, převážně generálských hodností. V souvislosti s jejich pří­ letem a pobytem začaly přeskakovat zvěsti, že termín akce se blíží. Hosté se však jen zúčastnili řady různých tajných porad a zase odlétli, takže život naší báze v Li­byjské poušti běžel dál svým starým způsobem. Konečně v druhé polovině července bylo možné usuzovat, že něco visí ve vzduchu. Stráže kolem letiště byly zdvojeny, kolem štábních stanů dokonce ztrojnásobeny. Přilétl i nedostudovaný kněz, brigádní generál Uzul Ent. Přilétl a hlavně zůstal. Všichni byli toho názoru, že právě on povede připravovanou výpravu. Jak se později ukázalo, byl to odhad naprosto správný.

Nálada mezi posádkami nebyla právě nejlepší.„Proč nám nařizují létat tak nízko, když musí vědět, že z deseti metrů se nedá bombardovat? byla nejčastější otázka při neustálých debatách o připravované akci a smyslu nácviku přízemních letů.„Chlapče, bombardovat je možné z každé výšky, jenže zůstává otázkou, zda při shozu bomb z tak malé výšky se při jejich výbuchu zároveň nerozletí na kusy tvůj eroplán. To je však jiná záležitost, pro generály ne tak zá­važná jako pro tebe, dostávali odpověď tazatelé od těch, kteří měli smysl pro humor a pevnější nervy.Mezi posádkami panoval názor, že připravovaná akce nepočítá s návratem svých lidí. Lidé se stali málomluv nými, jedni se ve volných chvílích toulali pouští, jiní psali dopisy svým nejbližším. Za těchto podmínek mě za­ jímal početní stav nemocných. Denně jsem nahlížel do knihy nemocných, ale s výjimkou běžných drobných one­mocnění početní stav nezaznamenal žádný vzrůst. Posád­ ky, ač byly přesvědčeny o svém smutném osudu, který jim přinese nejbližší budoucnost, byly rozhodnuty úkol splnit.Na základně se objevili další generálové a sledovali cvičné lety celé letecké armády. Naše Liberatory ve for­macích po čtyřiadvaceti přelétávaly s ohlušujícím řevem motorů nízko nad zemí, nad řadami bílých sudů, shazovaly cvičné bomby sto pětadvacet a pět set kilogramů a po ploché zatáčce daleko v poušti se vracely na základnu.„Teď už poletíme, říkalo se mezi posádkami.Přesvědčení, že akce bude bez návratu, se zmocnilo všech, ale lidé se stali apatičtí. Dospěli k závěru, že válka si to vynucuje, jinak se bude vlécl do nekonečna.Jednoho dne přišel do mého stanu fotograf Andy Paná­ček, rozrušený, ale do očí se mi nepodíval.„Mám ženu a děti a tady se připravuje sebevražda. Já nepoletím, nemám na to nervy, prohlásil.„Co tě to, prosím tě, Andy, napadlo? Copak těm bab­ským povídačkám věříš? Kdo si může dovolit ztratit na­ráz, jediným operačním letem, tři sta těžkých bombardérů včetně posádek?„Každý moc dobře ví, co se tady chystá, jen neříkej, že o tom nevíš. Byl jsem vždy ochoten ke všemu, jen když se lidem dá alespoň špetka naděje, alespoň nějaká šance k návratu. Tentokrát však neletím, řekl rozhodně.Ráno jedenatřicátého července v třiačtyřicátém byli pi­loti a navigátoři pozváni do velkých stanů k předletové přípravě.

Seděli na primitivních dřevěných lavicích, u ně­ kolika stolků či spíše beden nebo sudů, před ohromnou tabulí, na níž byla mapa severní Afriky, Středozemního moře a jihovýchodní Evropy.Brífink zahájil generál Lewis Brereton.„Úkol, který vás očekává a který máte splnit jediným úderem, by zaměstnal několik pozemních armád aspoň na dva roky. Řečeno otevřeně, zničení cíle je tak závažné a pro spojenecké velení tak důležité, že by bylo cenné i při současné ztrátě všech našich posádek a všech našich mašin.Rysy všech přítomných zkameněly. Tak přece jen je pravda, co se už dávno šušká. Avšak generál neposkytl žádný čas na přemýšlení. Věcně zabodl dřevěné ukazo­ vátko do zakresleného cíle na mapě a pokračoval:„Poletíme až sem — Ploiesti, Rumunsko, největší rafi­ nérie Evropy, vzdálenost dva tisíce sto šedesát kilometrů. Jestli cíl zničíme, ztratí Hitler naráz polovinu svých pali­ vových zdrojů.Ploiesti, čtyři tisíce tři sta dvacet kilometrů dohromady v obou směrech, nad mořem, nad štíty hor, přes území hitlerovci obsazené Albánie, Jugoslávie, daleko do nitra Rumunska.

Slovo si vzali ještě generálové Williams, Timberlake a Ent. Hlavní navigátor vytyčil letovou trasu, sdělil hlavní orientační body v terénu, objasnil úkol jednotlivých sku­ pin. Letěly 376., 93., 98., 44. a 389. bombardovací grupa. Každá měla průměrně třicet až pětatřicet strojů, jen osmadevadesátá jich měla sedmačtyřicet.„Jste procvičeni v přízemních letech, musíme letět mimo dosah nepřátelských radarů, abychom dosáhli maximálního momentu překvapení, abychom nebyli očekáváni. Každá grupa má samostatný cíl — jednu nebo dvě rafinérie. Nezapomeňte dodržovat stanovenou letovou hladinu, letět křídlo na křídle. Jestliže některá mašina vypadne, ihned zaplnit díru a uzamknout tvar. Může se stát, že někteří z vás se nevrátí, ale úkol je tak důležitý, že musí být splněn.Každý dostanete záchranný komplet, tři sta dolarů v evropských měnách pro případ, že byste potřebovali za­ platit za poskytnutou pomoc nebo oblečení a boty, proto­ že není vyloučeno, že některé z vás čeká pořádný kus cesty pěšky.