S/Ldr Otto Smik, DFC

Otto Smik se narodil 20. ledna 1922 až na Kavkaze, v gruzínském lázeňském městě Boržomi nedaleko od Tiflisu (dnes Tbilisi). Jeho slovenský otec, Rudolf Smik pocházel z Tisovce u Rimavské Soboty. Jako voják rakousko-uherské armády za 1. světové války upadl u Przemyšlu do ruského zajetí a dlouhou dobu pak zůstal v cizině. Ze zajateckého tábora v Charkově se dostal nejprve do Rostova na Donu a konečně na Kavkaz, do Tiflisu. Pracoval zde v jedné továrně jako zajatec - strojní zámečník. Mladého a talentovaného "inženýra", jak mu začali přezdívat, si záhy oblíbil vysoký ruský důstojník Alexander Davydov, který byl správcem carského letoviska v Boržomi nedaleko Tiflisu. Zde se Rudolf Smik velmi záhy sblížil s ruskou Židovkou, Davydovovou dcerou Antoninou, jejíž babička shodou okolností pocházela z Čech. Na podzim 1918, po uzavření brestlitevského míru (jímž Rudolf Smik ztratil status válečného zajatce) se vzali. V rušných porevolučních dobách se usadili v Boržomi, kde šikovný a technicky nadaný Rudolf Smik, někdejší absolvent průmyslové školy v Budapešti, pracoval jako jemný mechanik. Ze tří jeho synů byl Otto prostřední. * Teprve v roce 1934, po oficiálním navázání diplomatických styků mezi ČSR a SSSR, se celá Smikova rodina mohla vrátit do otcovy staré vlasti, na Slovensko. Nejprve se usadila u švagrové v Hájnikách u Sliače, později ve vlastním bytě v Bratislavě, která jim poskytla větší příležitost k obživě. Mezitím se Otto začal zdokonalovat ve slovenštině, neboť jako živý jazyk byla v rodině používána dosud převážně jen ruština a gruzínština.

Hloubavý a po otci technicky nadaný Otto od malička projevoval vřelý zájem o techniku a chtěl všemu přijít na kloub. Ještě jako chlapec si dokonce sám sestrojil Morseův přístroj a pilně se učil anglicky. Nejvíce mu však učarovala letadla. Podnikavý, inteligentní, pilný a ctižádostivý hoch věděl, co chce. Aby se svému ideálu létání co nejvíce přiblížil, začal nejprve modelařit; svůj první model si postavil ještě v Gruzii a na Slovensku svou dovednost dále zdokonaloval. V modelářské soutěži ve Vajnorech u Bratislavy 9. května 1937 ve své kategorii vyhrál 1. cenu. Vstoupil do bratislavské odbočky Masarykovy letecké ligy (MLL) * a začal navštěvovat plachtařský kurs v Dúbravě a na Straníku u Žiliny; krátký čas byl zaměstnán i na vajnorském letišti. Pokud jde o jeho profesní růst, tak v letech 1937-1939 vychodil v Bratislavě dvouletou soukromou Obchodní školu. Povolání úředníka u Ústředním ředitelství slovenských elektráren v Bratislavě, ** které poté krátce vykonával, mu však k srdci nikterak nepřirostlo. Stále jej to táhlo do výšek. Ve svých 17 letech měl na větroních a kluzácích nalétáno již 22 hodin.

Rozpad Československa a vznik samostatného Slovenského štátu pod patronací nacistického Německa znamenal pro Smikovu rodinu obrovský šok, a to i navzdory tomu, že značná část ostatní slovenské veřejnosti tento akt přivítala. Snad právě proto, že Otto Smik nikdy nebyl rodilým Slovákem, ale především proto, že prostřednictvím rodiny své dívky byl v kontaktu s lidmi z odboje, v mladém chlapci postupně uzrávalo rozhodnutí opustit domov a odebrat se do zahraničního odboje. Stalo se tak 18. března 1940.

Cesta do Francie mu trvala bezmála čtvrt roku a pochopitelně nepostrádala řadu dobrodružství. Prchal tzv. balkánskou cestou. Překročil hranici do Maďarska a podařilo se mu dorazit do Budapešti. Dříve nežli se stačil dostat na zdejší francouzský konzulát, byl zatčen maďarskou pilicií a nějaký čas strávil v pověstné věznici Toloncház. Později byl odtud "vyreklamován" a vybaven falešným pasem společně s dvanácti kamarády pokračoval do Jugoslávie. Za pomoci místních pašeráků se dostali přes hraniční řeku Drávu poblíž obce Terezino Polje. V Záhřebu se skupinka přidala k většímu kontingentu čs. uprchlíků. Přes Bělehrad, Niš a Skopji se dostali do řecké Soluně, odkud pokračovali vlakem do Istanbulu. Následovala cesta vlakem do Bejrútu a odtud plavba na lodi Mariette Pacha do francouzského přístavu Marseille. * Konečně 3. června 1940 byl prezentován u Náhradního tělesa čs. letectva v jihofrancouzském táboře v Agde. Tento den je možno považovat za datum jeho vstupu do československé armády.

Události však již tehdy dostávaly velmi dramatický ráz a bleskový spád. Dříve nežli mohlo být přikročeno k byť jen teoretickému leteckému školení, Francie se zhroutila. Již 24. června 1940 se proto vojín Otto Smik v přístavu Port Vendres ocitl spolu s dalšími na palubě evakuační lodi Apapa, která jej 7. července 1940 dopravila do britského Liverpoolu. V Anglii se konečně dočkal. Dnem 24. července 1940 byl přijat do svazku RAF VR v nejnižší hodnosti Aircraftsman No 2 Class (vojín-nováček). Několik následujících měsíců pak strávil v československém leteckém depu v Cosfordu. Zde ovšem svou kariéru zahájil zcela nepoeticky - jako důstojnický sluha.

V té době ještě u českodlovenských stíhacích perutí - a ničím jiným než stíhačem Smik být nechtěl - byl relativní dostatek, takže s jeho výcvikem se příliš nespěchalo. Byl však důkladný a proto dlouhý. Právě na Smikově případě můžeme demonstrovat jeho bezmála "klasický" průběh. Mezi pilotní elévy (UT/Pilot) byl Otto Smik zařazen 13. března 1941 a současně povýšen do hodnosti Leading Aircraftsman (zhruba odpovídající čs. hodnosti svobodníka, do níž byl povýšen o týden dříve, 7. března 1941). Pak následoval všeobecný přijímač u No 1 Reception Wing na základně RAF Babbacombe u jihoanglického Torquay. Nastoupil sem společně s dalšími osmi pilotními elévy dne 3. května 1941. Po sedmi týdnech byl 28. června 1941 přemístěn k No 4 Initial Training Wing v nedalekém Paigntonu. Zde prodělával kurs letecké teorie.

Teprve 3. září 1941 byl povolán k vlastnímu elementárnímu pilotnímu výcviku u 3. EFTS ve Watchfieldu. * Pod vedením zkušených československých instruktorů zde spolu s dalšími elévy létal na školních dvouplošnících De Havilland Tiger Moth Mk.II. Jedním z instruktorů 3. EFTS byl zkušený F/Sgt Josef Adam. "V první řadě uměl velice dobře anglicky, dokonce lépe nežli já," vzpomínal dotyčný na Smika po letech. "Jako pilotní žák vykazoval nadprůměrné nadání. To vyplývalo z toho, že už za republiky něco nalétal na kluzácích a ono to bylo skutečně znát. V letounu se pohyboval velmi sebejistě, pro létání měl cit, prakticky s ničím neměl problémy. Ze všech frekventantů kurzu to byl právě on, který šel na své první sólo jako první." ** Elementární výcvik LAC Otto Smik úspěšně završil 22. listopadu 1941.

V té době bylo zřejmé, že značná část výcviku budoucích československých pilotů, a to nejen ta elementární, se přesune do geograficky odlehlé, ale bezpečnější Kanady, kde navíc panovaly lepší meteorologické podmínky nežli ve věčně zamlžené Anglii. Po ukončení elementárního kurzu u 3. EFTS byl proto 29. listopadu 1941 (společně s LAC Františkem Remešem, LAC Antonínem Svěceným a Sgt Josefem Mašatem) přemístěn k 29. EFTS v Clyfe Pypardu na udržovací výcvik na Tiger Mothech před odesláním do Kanady. Koncem roku pak odpluli do Kanady a 5. ledna 1942 zde nastoupili k pokračovacímu pilotnímu výcviku u 39. SFTS ve Swift Currentu v provincii Saskatchewan, později též u 34. SFTS na rozlehlé základně Medicine Hat v provincii Alberta. Zde dále zdokonaloval své pilotní umění, tentokráte již na pilotážně podstatně náročnějších jednoplošných Harvardech Mk.II. Také v Kanadě působili čs. instruktoři, mj. slavné eso P/O Josef Stehlík. Smikovy pilotní schopnosti hodnotil jako vynikající a předpovídal mu velkou budoucnost.

Po půlroce Smik tento intenzívní výcvik ukončil s posudkem "vynikající žák, nad průměrem" a v červenci 1942 odplul zpět do Anglie. V té době již nosil důstojnickou uniformu, neboť s platností od 22. května 1942 byl pro své vynikající školní výsledky a letecké schopnosti povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer. Jen pro srovnání je nezbytné poznamenat, že českoslovenšstí příslušníci RAF měli dvojí hodnost - britskou a československou, a ty si zpravidla neodpovídaly. Pro jejich nabývání totiž platily zcela odlišné regule. Novopečený P/O Otto Smik byl tehdy pouhým československým desátníkem (od 15. listopadu 1941).

Dvoukolejnost v povyšování působila u českoslovenbského letectva v RAF nemálo zlé krve a budoucí problémy tušil i novopečený P/O Otto Smik. Svědčí o tom vzpomínka radiotelegrafisty Emila Mikulenky, s nímž se Otto Smik na jaře 1940 setkal v budapešťské věznici Toloncház. O dva roky později, v roce 1942 se oba opět shledali v Kanadě: "Ten chlapík v důstojnické letecké uniformě v Montrealu na nádraží mi byl povědomý: je to Ota, nebo není? Byl to on. Hned mne poznal, ikdyž jsem se viděli předtím tak krátkou dobu. V cizině se přece jenom krajané rádi potkávají. Měli jsme si co povídat. "Víš, Emile," povídá najednou, "je mně trochu nepříjemné, že ze mne hned po vyjití ze školy udělali důstojníka. V Anglii je tolik našich kluků, kteří mají za sebou Francii, spousty sestřelených Němců a jsou pořád seržanty. Jak se na mne budou dívat?" Ota měl totiž distinkce Pilot Officer a zdálo se mi, že z té hodnosti opravdu nemá valnou radost... Nepřišel jsem tenkrát na nic lepšího než mu říci, že měl výtečný prospěch, takže je všechno v pořádku..."

Otto Smika jeho tušení neklamalo, ale nepředbíhejme. Po návratu z Kanady do Velké Británie nastoupil 1. září 1942 do zdokonalovacího šestitýdenního kurzu u 5. (P)AFU v Ternhillu. Po jeho zdárném ukončení pak 16. října 1942 zahájil finální fázi celého tréningového cyklu. Hlásil totiž příchod k operačně výcvikové jednotce 61. OTU v Rednalu poblíž Shrewsbury. Dvouměsíční bojový výcvik tu prodělával na starších verzích Spitfirů Mk.I a IIA. Na tomto místě jistě nebude od věci podotknout, že právě u 61. OTU se Otto Smik školil s řadou spojeneckých stíhačů, kteří později vynikli. Za všechny jmenujme alespoň slavného Francouze Pierre Clostermann, autora neméně proslulého Velkého cirkusu. Dne 5. ledna 1943 hlásil v Churchstantonu příchod u velitele 312. československé stíhací peruti, ale již po dvou dnech byl přeložen do Exeteru k 310. peruti. Obě jednotky byly vyzbrojeny Spitfiry Mk.VB a Mk.VC. Jeho nástup k operační jednotce však rozhodně nevyhlížel tak, jak si mladý, teprve dvacetiletý důstojník RAF představoval. Splnilo se totiž to, o čem se kdysi v Kanadě zmínil svému příteli. Kamenem úrazu byla právě jeho britská důstojnická hodnost. * Rázem se octl mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně mu život ztrpčovalo několik seržantů, zkušených pilotů ještě z ČSR, kteří i nadále setrvávali v poddůstojnických hodnostech, na druhé straně proti němu vystoupili někteří důstojníci z povolání. Důvodem bylo právě jeho mládí a udělená britská důstojnická hodnost. První, rovnostářsky založení, volali po "fair-údělu", neboť mnozí z nich bojovali třetím rokem a stále zůstávali poddůstojníky, druzí špatně přenášeli přes srdce skutečnost, že Smik je důstojníkem bez maturity a bez absolvování Vojenské akademie. Byla z toho nepříjemná aféra, která skončila tím, že Smik odešel "na vlastní žádost" k britské jednotce. Jen aby nedělal "zlou krev".

Jedna z verzí praví, že "služební šofér ho přivezl ze stanice nejprve na důstojnický barák, aby si vybral pokoj a odložil kufr, masku a kitbag. Potom ho vzal do důstojnické jídelny na oběd. Když se vrátil na barák, našel svoje věci vyložené na chodbě, u vchodu. Jakýsi starší bratr se do něj obul: "Co si to dovolujete: Zde jsou ubikace pro důstojníky a vy nejste československým důstojníkem!" Ikdyž to Smika pořádně dohřálo, neřekl mu nic. Šel přímo za anglickým Group Captainem, velitelem letiště, a vysvětlil mu, co se stalo. Požádal ho o okamžité přeložení k anglické peruti. Několik telefonických rozhovorů a bylo to za chvíli hotové."

Trapnou událost potvrzuje i pan Jiří Sehnal, sám záložní důstojník, jenž tehdy u 310. peruti v Exeteru vykonával funkci zpravodajského důstojníka: "Někteří z našich důstojníků z povolání, už si nevzpomenu kdo, mu šoupli kufry za dveře. Byl z toho průlom a velitel wingu, W/Cdr Franta Doležal, který podobné věci netrpěl, udělil několik domácích vězení."

V řadách britských jednotek - a vystřídal jich postupně několik - žil podle svého a v každém směru se vyznamenal. Svými skvělými výkony potvrdil, že důstojnická hodnost mu náleží naprosto právem. Nejprve byl 15. ledna 1943 přemístěn ke 131. stíhací peruti (County of Kent). Ta byla tehdy po tvrdých bojích nad okupovaným kontinentem stažena na letiště Castletown ve skotském hrabství Caithness, kde odpočívala a zotavovala se. Přírůstky byly vítány. Spolu se Smikem u jednotky působili také dva jeho krajané - F/Lt Tomáš Kruml a P/O Jaroslav Hlaďo, pozdější velitel čs. stíhacího křídla. * Letecká činnost na severu britských ostrovů se omezovala prakticky jen na cvičné lety, pobřežní hlídky a držení hotovostí. Výzbroj tvořily Spitfiry Mk.VB a Mk.VC.

Ani u 131. peruti se Smik (i oba jeho čeští druzi) dlouho neohřál, prakticky jen šest týdnů. Již 2. března 1943 se totiž hlásil na letišti Hornchurch v Essexu u Londýna u 122. stíhací peruti (Bombay). Velel jí S/Ldr Donald E. Kingaby, DSO, DFC, DFM & bar, jeden z nejlepších anglických stíhačů, jenž sám začínal jako obyčejný seržant. Peruť vyzbrojená vynikajícími Spitfiry F.Mk.IX podnikala v rámci elitního Hornchurchského křídla útočné akce nad kontinentem. Její hlavní operační náplní se staly doprovody amerických Marauderů, Flying Fortressů a britských Mitchellů, Bostonů a Ventur nad letiště a přístavy v severní Francii, Belgii a Nizozemí.

Krátce po příchodu na nové působiště Smik potvrdil své střelecké schopnosti. Již 13. března 1943 při doprovodu amerických Flying Fortressů nad Amiens (operace Ramrod 43) mu byl přiznán pravděpodobný sestřel Messerschmittu Bf 109 od I./JG 27 (německý pilot musel s postřeleným strojem nouzově přistát) a 9. dubna 1943 při Rhubarbu v okolí francouzského Dieppe zničil jednu lokomotivu, druhou poškodil a vyřadil jedno kulometné hnízdo. Dnem 18. května 1943 Smik s Hlaďem změnili jednotku, neboť dosavadní 122. peruť právě odcházela na odpočinek do Eastchurche. Její místo zaujala 222. stíhací peruť (Natal), která 29. dubna 1943 dorazila do Hornchurche. * Oba přešli právě do jejích řad a Smika zde čekala největší sláva. V čele 222. peruti stál nejprve S/Ldr E. J. F. Harrington, po němž v červenci 1943 velení převzal S/Ldr G. J. Stonhill, DFC. Jelikož i 222. peruť, vyzbrojená Spitfiry F.Mk.IX operovala z Hornchurche, působila v rámci operačně vytíženého Hornchurchského křídla (společně se 129. perutí). Křídlu (wingu) tehdy velelo méně známé australské eso W/Cdr John R. Ratten, DFC, po němž v srpnu 1943 převzal "otěže" další vynikající stíhač RAF, Novozélanďan W/Cdr William R. Crawford-Compton, DSO, DFC & bar.

V jejím rámci se velice aktivně zapojil do ofenzívních akcí nad okupovanou západní Evropou, proslul neobyčejným bojovým elánem a nekompromisním způsobem boje, takže nebylo divu, že zde dobyl četné úspěchy. Ve velmi krátkém čase zde Smik absolvoval operační turnus a dobyl většinu svých vítězství. Ve všech směrech se vyznamenal a stal se jednou z nejvýraznějších postav nejen své peruti, ale i Hornchurchského křídla a celé tehdejší 11. skupiny Fighter Command. Nemělo by smyslu popisovat na tomto místě jeho vzdušné boje v rámci 122. a 222. peruti, neboť veškeré jeho vítězné souboje - a nebylo jich málo - jsou popsány v chronologii událostí. Jeho tehdejší spolubojovník a později poslední velitel čs. stíhacího křídla, Jaroslav Hlaďo nešetřil na Smikovu hlavu uznáním. Současně dává nahlédnout do tajemství Smikových úspěchů: "Otík byl velmi nadaný a mimořádně agresívní stíhač. Jeho pilotní a střelecké umění bylo příslovečné. Nikdy nevynechal jedinou příležitost dostat se s Huny do křížku a příležitosti ostatně sám vyhledával. Byl úplně posedlý touhou tisknout spoušť a myslím, že mu bylo jedno, jestli měl v zaměřovači německý letoun, lokomotivu nebo loď. Jeho zápal byl nezničitelný. Hodně si věřil a málo dbal na nebezpečí. Jeho ctižádost dostat co nejvíce Hunů byla mimořádná, ale na druhou stranu přál totéž i druhým. Vzpomínám si na jeden případ - on měl už na kontě několik sestřelů a já pořád nic moc. Otík mi po přistání povídá: "Jardo, ty nemáš ani jednoho potvrzeného. jestli chceš, poletím zítra jako vedoucí a já tě budu krýt, aby sis mohl také něco odstřelit". Já mu na to povídám. "Víš, Otíku, já vím, že to myslíš dobře, ale já už na to tolik nejsem. Jsem o dost starší než ty a tak raději koukám spíš za sebe, aby někdo neoosolil mě, zatímco ty koukáš jen před sebe, abys´ osolil někoho ty." To bylo charakteristické pro všechny úspěšné stíhače. Jen málo starších pilotů se stalo esy. Otík měl tehdy 21 let a to je pro stíhače ideální věk. Tehdy ještě pilot není "zkažený opatrností", pramenící z předchozích špatných zkušeností, havárií, zranění apod. Myslím, že v tom tkvělo tajemství Otíkových úspěchů."

Po úspěších následovala vyznamenání. V neuvěřitelně krátkém čase - od září 1943 do ledna 1944 - byl celkem pětkrát vyznamenán Československým válečným křížem (a kromě toho také jednou Československou medailí Za chrabrost). Nejcennější, britský Záslužný letecký kříž (DFC) obdržel v listopadu 1943: "Výtečný a odvážný pilot. Vykonal 120 operačních letů, při nichž sestřelil šest nepřátelských letounů, jeden pravděpodobně a čtyři poškodil, dále zničil dvě lokomotivy a dělostřelecké stanoviště... za tento pozoruhodný úspěch vděčí tento důstojník koncentraci své agresivity a vynikající odhodlanosti, kterou prokazuje již dlouhou dobu...", * praví se v citaci k jeho udělení.

Jeho zasloužený DFC mu 31. ledna 1944 osobně předal velitel 11. skupiny ADGB, A/V/M Hugh W. L. "Dingbat" Saunders, DFC & bar, MC, MM. * Slavnostního aktu, konaného na velitelství 11. skupiny Air Defence of the Great Britain (ADGB) v Hillingdon House v Uxbridgi se zúčastnil rovněž inspektor československého letectva, A/V/M Karel Janoušek, KCB, dále čs. styčný důstojník u ADGB, G/Cpt Josef Duda a Smikův přítel a spolubojovník od 222. peruti, nyní však již čs. styčný důstojník u 11. skupiny ADGB, S/Ldr Jaroslav Hlaďo.

Na tomto místě jistě stojí za pozornost, že někteří autoři Smikovi připisují udělení ještě druhého Záslužného leteckého kříže (DFC & bar). Mělo k tomu dojít zhruba v červenci, nebo srpnu 1944, * pravděpodobně jako ocenění jeho dalších úspěchů, jichž dobyl při invazi (tři sestřely Fw 190), v boji proti bezpilotním střelám (tři sestřely V-1) a nepřátelské železniční dopravě (tři vlaky). ** Tyto úspěchy by jej k takovému ocenění jistě opravňovaly a dokonce on sám ve svém hlášení po návratu z útěku Nizozemskem, vypracovaném v říjnu 1944, se podepsal již jako "F/Lt Otto Smik, DFC & bar". *** Bylo to však přinejmenším poněkud předčasné. Nelze vyloučit, že k udělení druhého DFC mohl být skutečně navržen, ale v britských záznamech se k tomu nepodařilo nalézt žádný doklad. Pokud však takový návrh skutečně existoval, nebyl oficiálně schválen a tudíž DFC & bar mu tudíž udělen nebyl. V opačném případě by se tak po S/Ldr Karlu Kuttelwascherovi, nejúspěšnějším čs. stíhači v RAF, stal druhým čs. letcem, jemuž by se takového ocenění dostalo.

Každopádně svými výkony se F/O Otto Smik, DFC stal bezkonkurenčně československým stíhačem roku 1943 a budoucnost měla prokázat, že tento primát si udrží i v roce následujícím. Zcela neznámá je skutečnost, že ještě nežli dolétal turnus, byl vydán rozkaz ke Smikovu přemístění od 222. k 310. československé peruti, * od níž před několika měsíci tak spěšně a rád odcházel. Jistě to bylo diktováno nedostatkem pilotů u čs. jednotek, ale je logické, že se mu nechtělo. Nakonec ho nechali dolétat turnus u Britů a hanbu rozhodně neudělal. Poslední sweep svého prvního turnusu uskutečnil 18. října 1943. Mezi 16.10 a 17.40 h na byl na svém Spitfiru F.Mk.IXC MH423 ** na operaci Ramrod 274, tj. doprovodu amerických Marauderů nad letiště Beauvais-Tillé. Byl to jeho v pořadí již 121. bojový let nad nepřátelské území.

Po dokončení operačního turnusu musel podle předpisů RAF strávit šest měsíců v mimooperační službě. Pro své výjimečné střelecké schopnosti byl 1. listopadu 1943 odvelen k Central Gunnery School (Ústřední střelecká škola) v Sutton Bridge. Zde úspěšně absolvoval kurz učitele vzdušné střelby (opět s posudkem "nadprůměrný"). Dne 12. prosince 1943 se na další čtyři měsíce stal střeleckým instruktorem u No 12 Armament Practice Campu (tábor výzbrojní praxe) v Llanbedru ve Walesu.

Svůj druhý operační turnus zahájil 15. března 1944, kdy byl přidělen ke 134. čs. křídlu, jmenovitě k 310. československé stíhací peruti, která jej před rokem přijala tolik macešsky. Nyní však již bylo leccos jinak. Jednak většina bývalých seržantů byla již důstojníky a navíc přicházeli zcela nezkušení nováčci. Schylovalo se totiž k invazi. Jednotka, nyní již vyzbrojená moderními Spitfiry LF.Mk.IXC tehdy operovala z Mendleshamu v Suffolku a poté z polního letiště Appledram v Sussexu, odkud vzlétala i v průběhu invaze do Normandie. Nyní jí velel S/Ldr Hugo Hrbáček, po jehož sestřelení nad Francií 21. května 1944 převzal velení S/Ldr Václav Raba. V průběhu operace Overlord F/O Otto Smik, DFC zvýšil své skóre o další tři potvrzené sestřely (z toho jeden ve spolupráci). To byl nejlepší tehdejší výkon u celého čs. křídla. Po stažení křídla ze sestavy 2nd TAF byl tento útvar přesunut do sestavy 11. skupiny ADGB. Reorganizace spadala do období, kdy německý Flakregiment Nr 155 (W) vysílal nad Velkou Británii bezpilotní střely V-1. Ikdyž čs. perutě nebyly primárně určeny k potírání tohoto nebezpečí, v průběhu několika málo dní vykonaly menší počet Anti-Diver Patrols, směřujících k ničení těchto nebezpečných cílů. Dne 8. července 1944 Smik sám průběhu jediného startu sestřelil tři z nich. Stal se tak nejúspěšnějším čs. stíhačem při ničení V-1. Jak se později ukázalo, mělo to být poslední vítězství dosažené Smikem ve vzduchu. Smik byl značně ctižádostivým důstojníkem a jeho schopnosti jej kvalifikovaly přinejmenším k velení letce. Takových míst však bylo u československých jednotek velmi málo a naopak uchazečů nadbytek. Jeho výkony a válečné zásluhy však nešlo opominout, takže 11. července 1944 byl Otto Smik povýšen do hodnosti Flight Lieutenant (kapitán) a jmenován velitelem B-letky u 312. československé stíhací peruti. "Inspektorát Smika povýšil do hodnosti Flight Lieutenant a doporučil, aby převzal velení letky," vzpomíná pamětník. "To způsobilo velké vření mezi několika staršími čs. piloty, z nichž mnozí létali už od r. 1930 a domnívali se, že mají také zásluhy. Ale Otto byl génius a Inspektorát to věděl, znal také názory Britů, takže Smika v hodnosti potvrdil. Samotnému gen. Janouškovi velení RAF sdělilo, že pilota obdobných kvalit neznají."

Třistadvanáctka, které tehdy velel Smikův někdejší spolubojovník od 222. peruti, S/Ldr Jaroslav Hlaďo, DFC, tehdy se svými Spitfiry HF.Mk.IX podnikala doprovody silných svazů čtyřmotorových bombardovacích Halifaxů a Lancasterů a útočila na pozemní a námořní cíle v Nizozemí. V nové funkci si Smik počínal velice agilně a při nedostatku protivníků ve vzduchu se soustředil na ničení lokomotiv. Svým agresívním stylem boje si u mladých pilotů okamžitě získal autoritu: "Otík byl skvělý kamarád, voják tělem i duší, takový nadšený a pořád veselý - a střílel, lidi, ten dovedl střílet! Měl postřeh jako ďábel," * vzpomínal tehdejší nováček, Sgt Alois Štanc. "Chodili jsme tehdy ve čtyřkách do Holandska lovit vlaky a Ota nevynechal jedinou příležitost k boji. Málokdy se vracel s nevystřílenou municí. Vždycky, když jsem letěl s Otou, bylo jasné, že se něco bude dít. Mezi námi, mladšími piloty jsme nepočítali kolik kdo má sweepů, ale kolik kdo má sweepů s Otou.

Za zmínku stojí zejména útočná akce Ranger z 25. srpna 1944, kdy F/Lt Otto Smik, DFC vedl čtveřici Spitfirů, jejichž cílem bylo letiště Steenwijk v Nizozemí. Protože však po příletu nad něj na něm piloti nezpozorovali žádný ruch, zaútočila sekce na tři nákladní vlaky stojící vedle sebe u stanice Raalte. Po opakovaných útocích prostřední souprava s 15 až 20 cisternami začala hořet a zakrátko se vzduch otřásl sérií obrovských explozí. Oheň se totiž přenesl i na zbylé dvě soupravy. Dým stoupal až do výšky 2000 metrů a piloti jej viděli ještě ze stokilometrové vzdálenosti. * Zničení cisternového vlaku byl skutečně husarský kousek a zároveň těžká rána pro Wehrmacht, trpící citelným nedostatkem pohonných hmot.

Až do té doby Smika provázela až neuvěřitelné štěstí. Pak však přišel den 3. září 1944, kdy se z operace Ramrod 1258 nad okupovaným kontinentem nevrátil. Československá 312. společně s 310. perutí tehdy tvořily součást doprovodu stovky čtyřmotorových Halifaxů. směřujících k letišti Soesterberg. Let k cíli, stejně jako vlastní bombardování proběhly bez zvláštních příhod, nikoli však zpáteční cesta. Temperamentní Smik, nezvyklý zahálet, totiž při návratu se svojí čtyřkou zaútočil na letiště Gilze Rijen, kde spatřil lákavou kořist - asi třicet zamaskovaných bombardovacích Junkersů Ju 188 od Stab a I./KG 2 Holzhammer.

V okamžiku, kdy se svým Spitfirem HF.Mk.IX ML296 (DU-N) začal spouštět k útoku, zahájila prudkou a poměrně přesnou palbu nepřátelská protiletecká obrana. Navzdory hradbě flaku se Smikovi sice podařilo dva Ju 88 zapálit, ale při vybírání zteče inkasoval tři zásahy. Po neúspěšném pokusu o seskok na padáku nakonec nouzově přistál "na břicho" u obce Prinsebeek poblíž Bredy, na území ovládaném nepřítelem. Za pomoci místního obyvatelstva se mu však podařilo uniknout Němcům, kteří jej pronásledovali. Spojil se s obětavými příslušníky nizozemského hnutí odporu, kteří jej ukrývali nejprve v Prinsebeeku, poté v Bredě a nakonec v Ginnekenu. Dne 23. října 1944 se vydal na cestu k německým liniím, které za dramatických okolností přešel tři dny poté. Americká Dakota jej pak 29. října 1944 z Antverp dopravila nazpět do Anglie, na letiště Northolt.

Po svém návratu do Velké Británie byl Otto Smik díky svým nesporným velitelským schopnostem, podpořeným mimořádnými bojovými výsledky dne 13. listopadu 1944 povýšen do hodnosti Squadron Leader a jmenován velitelem britské 127. stíhací peruti, operující na kontinentě. Stal se tak v pořadí třetím československým důstojníkem, jemuž byla svěřena britská peruť. 127. stíhací peruť byla jako součást 132. křídla podřízena 84. skupině 2nd TAF. Čerstvě povýšený Squadron Leader přijel 14. listopadu 1944 na kontinentální polní letiště B-60 v Grimbergenu, situované asi 7 kilometrů severně od Bruselu, odkud jeho jednotka operovala, a neprodleně se zapojil opět do operační činnosti. Ta sestávala především z přímé letecké podpory britských pozemních jednotek bojujících v Nizozemí. Konkrétně šlo o doprovody taktických bombardovacích Bostonů a Mitchellů od 2nd TAF na cíle ve frontovém pásmu a o samostatné pumové útoky na silniční a železniční síť. Výzbroj jednotky sestávala ze Spitfirů LF.Mk.IXE a především LF.Mk.XVIE.

Ve své nové funkci totiž působil jen dva týdny. Dne 28. listopadu 1944 byl totiž při útoku na nádraží ve Zwolle opět sestřelen flakem a tentokráte již nevyvázl. V 09.40 ráno startoval z Grimbergenu v čele tuctu svých letounů na rutinní akci nad frontou. Nad západoevropským bojištěm panovalo pravé podzimní počasí. Souvislá clona mraků se válela nízko nad zemí a ze zatažené oblohy se každou chvíli spouštěl drobný podzimní déšť. Bojové úkoly však bylo nutné plnit i nadále. Tím dnešním byl ozbrojený průzkum v prostorech Arnhem, Hengele a Zwolle. Spitfiry LF.Mk.XVIE měly podvěšeny šedesátigalonové přídavné nádrže a pumy o váze 250 liber (113 liber). Ruch na silnicích a železnicích byl však pramalý. Paliva ubývalo a již bylo potřeba uvažovat o návratu. Několik minut po 11.00 se opumami obtěžkané Spitfiry blížily ke Zwolle s jeho velkým seřaďovacím nádražím. Šlo o cíl, o němž bylo všeobecně známo, že je mimořádně dobře a silně chráněn flakem snad všech ráží. "Hallo Monty Squadron, this is Monty Red Leader. Jettison tanks - arm bomb!" tak zněl Smikův rozkaz. Nebyl zvyklý nosit pumy domů, takže se rozhodl zaútočit. Jeden z podřízených pilotů v poslední chvíli zoufale vyjekl do rádia: "No, shit, no, no! Not the marshalling yards, for Christ´s sake! Too much flak!" Smik však již byl rozhodnutý. Ještě ani všichni jeho piloti nestačili odhodit přídavné nádrže, když vydal svůj poslední povel: "We are going in. Count five, and we go!"

V tomtéž okamžiku se německá protiletadlová obrana doslova rozběsnila a naproti pikujícím Spitfirům se zvedla hrozivá hradba flaku. Dva letouny byly okamžitě zasaženy a sestřeleny. Jeden z nich, RR227, patřil Smikovi. Podle svědectví kamarádů se s ním pilot snažil nouzově přistát, ale s neovladatelným strojem havaroval. Stalo se tak na farmě Blooksteed v obci Ittersum, poblíž Zwolle. Pilot na místě zahynul. Místní občan Berend J. Zommerdijk, jenž byl svědkem události, na to později vzpomínal: "... Asi tři hodiny po náletu se mi podařilo dostat se na místo, kam dopadl první Spitfire [tj. Smikův; pozn. JR]. Místo již bylo obklíčeno Němci, ale přesto jsem prošel asi v pětimetrové vzdálenosti okolo trosek letounu. Vojáci mezitím již vyprostili pilota. Ležel na zádech vedle rozbitého stroje, hlavu měl skloněnou k levému rameni. Na sobě měl modrý svetr a uniformu s označením RAF. Pilotní kuklu i vak s padákem mu Němci již odebrali. Mrtvý letec byl vysoký muž, světlých hustých, kudrnatých vlasů... * Mohl jsem si podrobně prohlédnout místo katastrofy, sebral jsem si některé úlomky letadla... mělo na ocase pruh a číslo RR227..."

V průběhu své neobyčejně úspěšné válečné služby vykonal Otto Smik celkem 200 ofenzívních operací (což byl druhý nejlepší výkon po Jaroslavu Hlaďovi, jenž jich vykonal 281). Ve vzdušných bojích sestřelil celkem jedenáct nepřátelských letounů (z toho dva ve spolupráci) a tři bezpilotní střely V-1 nehledě na četné cíle zničené na zemi a na vodě. Za svou mimořádně úspěšnou bojovou činnost byl v rychlém sledu vyznamenán pětkrát Československým válečným křížem, dále Československou medailí Za chrabrost, Československou medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB), francouzská místa mu udělila Croix de Guerre avec palme, britská kromě již zmíněného DFC ještě The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal. Roku 1946 byl in memoriam povýšen na nadporučíka a v roce 1991, po dlouhých více nežli čtyřech desetiletích na plukovníka. V roce 1995, po vzniku samostatného Slovenska, byl povýšen na generálmajora in memoriam. Po dlouhých letech vynuceného zapomnění se Smikovo jméno dostalo na veřejnost v šedesátých letech, kdy se po dlouhé odmlce začínalo na západní letce opět pohlížet s určitou dávkou respektu i ústy oficiálních československých institucí. Zmiňováno však nebylo jen kvůli jeho válečným úspěchům (o těch se mnoho podrobnějšího nevědělo až do let devadesátých), ale především v souvislosti s nejasnostmi okolo jeho hrobu. Zmiňme tedy celou věc jen v krátkosti. Smikovo tělo bylo nejprve pochováno v Kranenburgu s tím, že jde o "neznámého Angličana" (Der unbekante Engländer). Dalších více než dvacet let byly pohřbeny pod cizím jménem. Po osvobození bylo totiž v důsledku omylu důstojníka vyšetřujícího okolnosti havárie mylně identifikováno jako tělo Belgičana F/O Henriho L. J. M. Taymanse. Dotyčný pilotoval druhý Spitfire (RR229) sestřelený při téže akci, ale ve skutečnosti nedopadl u Ittersumu, nýbrž do bahnitého vodního příkopu vedle železničního náspu na trati Kampen - Zwolle. V důsledku této záměny byly Smikovy ostatky pod jménem Taymans převezeny do Bruselu. Teprve v roce 1965, kdy byly z onoho bahnitého vodního příkopu konečně vytaženy trosky Spitfiru RR229 i se skutečnými Taymansovými pozůstatky, se celá záhada vysvětlila. Tělesné ostatky, dosud uložené pod Taymansovým jménem v Bruselu a nyní již pozitivně identifikované jako ostatky Smikovy, byly převezeny na kanadský válečný hřbitov Adegem East u Gentu ve Flandrech v Belgii (hrob č. VI-AA-12). Odpočívaly zde téměř třicet dalších roků. Dne 12. září 1994 však byly na žádost slovenských orgánů převezeny vojenským speciálem na Slovensko. Poslední odpočinek nalezl Otto Smik v bratislavském Slávičím údolí. Nezapomněli na něj ani v Nizozemsku. Na místě jeho smrtelného pádu u farmy Bloksteeg mu v březnu 1992 odhalili pamětní desku a jedna z ulic města Zwolle nese jméno Otto Smikstraat.